den 12.
2.9.2019
Ravfallsstugan - Ammarnas - Aigert Fjallstuga
32 km / 8h 13m / el.g. 1052m / el.l. 757m
Ráno se probouzíme mezi prvníma. Uděláme si snídani, v poklidu si zabalíme.. děvčata z našeho pokoje vyrazí chvliku před námi, prý na celodenní výlet.. a opravdu, když se sezbíráme, tak je za nedlouho potkáváme v lesíku, zkoumat stopy nějakých zvířat… popřejeme si krásný den a my se těšíme, že nás čeká hned z rána prudké stoupání na náhorní planinu Njallavaratie. Jde o obvyklou disciplínu, stoupáme stoupáme, funíme… nikoho nepotkáváme, počasí se drží, sice lehce pod mrakem, občas vykoukne modrá obloha… když se výškrábem nahoru, čeká tam na nás opět podmáčená opičí dráha… už se tomu v podstatě smějeme, nicméně se zuby nehty snažíme nenamočit boty a tentokrát se nám to vcelku daří. Začíná poměrně slušně foukat, děláme si krátkou pauzičku, koukáme na druhou stranu údolí, kde jsme včera zdolávali klesání a znovu se ujišťujeme, jak jsme rádi za náš jižní směr… masiv pod kterým jsme včera sestupovali vypadá grandiózně! včera jsme ho neviděli, protože pršelo a nebylo toho moc vidět… dnes máme to štěstí, že si to můžeme pěkně prohlédnout. Jak tak sedíme a kecáme uvědomíme si nějaký pohyb… pozorněji se rozhlédneme.. a ono za náma sobi… spousta sobů… celé veliké stádo… wow… užíváme si je… nejsou sice nijak extra blízko, drží si odstup, ale jsou tu s námi… a to se počítá :) Po chvilce se zvedneme a razíme dál.. před námi se tyčí nejvyšší bod této planiny, má sice pouhých 821 mnv, na místní poměry je to vlastně dost. Výhled je pěkný, cesta se však zdá nekončící… konec nevidíme… jako by to vedlo až do Prahy… když se chystáme lehce sestupovat zaznamenáme velice barevnou skupinku před námi… ukáže se, že jde o mladé dívčí družsto, které si vyrazilo se proběhnout… následujících pár hodin samozřejmě vedeme debatu o tom, jaký sport asi děvčata provozují, kolik toho tak asi uběhnou… a samozřejmě, která z nich se nám zdála nejkrásnější… nicméně, od této chvíle začínáme potkávat jednodenní výletníky v protisměru, není jich sice mnoho, ale je jasné, že jsme blízko Ammarnasu… rádi bychom si tam dali oběd, takže se moc nezdržujeme a míříme kupředu.
Najednou zaslechneme známý hukot… začneme pátrat po obloze a kousek před námi zahlédneme helikoptéru. Jen tak si proletí… dohadujeme se, zda si pro nás letí Helga či nikoliv… za pár minut se helikoptéra vrátí a cosi velkého veze na laně… nedaleko od nás, v našem směru to cosi položí a odletí pryč… lehce přidáme, jsme zvědaví co to bylo… ukáže se, že je tam malý shelter a helikoptéra přivezla kadibudku! slušný… dáváme malou svačinku, prozkoumáme vcelku nový shelter, zapíšem se do deníku a vyrážíme dál. Pomalu začínají přibývat stromy, denní turisti a my začínáme klesat. Potkáváme pár běžců, v obou směrech, zdá se, že je to tady oblíbený sport. Klesáme, klesáme, cesta je hodně kamenitá… neustále rozebíráme, že v tomhle běhat je teda dost nebezpečný, protože nám se jde dost blbě, a to máme hole a neběžíme… pokračujeme, volíme zkratku, která nám přijde, že určitě bude ta pravá, především není tak kamenitá… procházíme kolem domů a různých stavení až se dostáváme na asfaltku… Ammarnas je tu.. mě začíná pěkně bolet přitahovač na pravé holeni, dost nepříjemné.. začínám tak dělat čest svému jménu, protože pajdám jak o život.
Uplnou náhodou dorazíme rovnou k místnímu highlightu, Potato Hill… vyfotíme, a procházíme okolo místního kostela dále.. snažíme se najít obchod a nějakou restauraci… nacházíme obchod, super… poptáme se po restauraci, nakoupíme poslední zásoby, které by nám měli vystačit až do Hemavanu, voláme domů a vyrážíme do hospody… je to cca 200m, naneštěstí tam mají zavřeno a pošlou nás jinam… cestou potkáme ukazatel, do Abiska ukazuje závratné číslo… 347km a na druhou stranu Hemavan už jen 78km… wow… nechce se nám to věřit, ani jeden z nás toho tolik neušel v kuse… dorazíme do druhé hospody, tam nám řeknou to samé… :( tak se vydáme do STF ubikace, kde se dozvídáme… to samé.. nicméně recepčního se nám sželelo a uvaří nám nějaké těstoviny… jsme mu moc vděčni, dáme si pivo… prohodíme s ním pár slov a vyrážíme dál. Rádi bychom došli do chaty Aigert Fjallstuga, měli by tam mít saunu! Stoupání je sice pozvolné, zato nemilosrdné.. cestou potkáváme vyhlídky, které jsou opravdu boží, překračujeme řeku, kde fotíme jak blázni.. nijak se neženem, teplé jídlo a vůbec pauza v civilizaci nás kupodivu potěšila, teď se však těšíme, že se vracíme do divočiny… je to krásný pocit. Dobře, já pořád pajdám a je to dost nepříjemné... Pomalu nás opouští stromy a my začínáme tušit, že se stuga blíží… a opravdu, za nedlouho přicházíme k chatě…
už se stmívá a my jsme moc rádi, že jsme tu… je to tu krásné, dvě jezírka… paní domu nás poučí, odkud brát pitnou vodu, kam vylévat použitou vodu, a pod.. ubytujeme se ve společné ložnici s dalšíma asi pěti lidma… kupujeme si pivo a hurá do sauny… vypadá hodně nově, čisťounce… po chvíli skáčeme do jezírka hned vedle, je to samozřejmě báječný! po třech kolech se pomalu odebereme do kuchyně si uklohnit večeři.. k našemu překvapení, paní domu nabyde z Kajmana pocitu, že ničemu moc nerozumí, tak ho nenápadně poučuje… vlastně dost napádně… v podstatě ve všem, jak se ohřívá voda, jak správně umýt nadobí… a tak… z počátku je to úsměvné, po chvíli však nabýváme lehce nepříjemného dojmu, že vše musí být tak, jak je paní zvyklá… mno co.. mávnem nad tím rukou a jdeme spát… spí se nám pohádkově.
