pokračujeme po cestě dál, rádi bychom si dali oběd v chatě Serve… měla by být u řeky za kopcem… během stoupání potkáváme pár lidí, kteří jdou evidentně jen na pár dní, mají tempo, kterým by to už na sever určitě nestihli… stoupání nám dává zabrat, musíme si opět dávat pozor, abychom si nenamočili boty… když se dostáváme do nejvyššího bodu rozprostře se před námi další udolí.. je to jak v nějakém BBC dokumentu… krása střídá nádheru… krásné zelené údolí, řeky, jezera… v dálce tušíme shluk jezer, který je už považován za řeku Tarnasjon. K té bychom dnes měli dorazit.. stále nás čeká pěkný kus cesty.. mě dost bolí ten přitahovač na pravé noze, Kajmiho taky bolí noha… jsme takoví dva pajdové… prozatím se nám však daří se tím moc neznepokojovat, protože okolí je taková bomba, že bolest jde stranou… dohadujeme se, že Simon asi musel dojít až sem, protože jsme spadli opět má úroveň lesa, takže se tu dá vcelku dobře stanovat… zdaleka tu tak nefouká… a teplota už taky znatelně stoupla… seběhneme dolů k řece, užíváme si další boží most, fotíme, trošku oddychujeme.. tušíme, že by tu každou chvilku měla být chata, kde bychom si rádi uvařili oběd… a tušení nás nezklamalo, za nedlouho na nás opravdu vyskočí chata.. je tu vcelku dost lidí.. poměrně dlouho se vykecáváme na verandě… sluníčko svítí, čas máme dobrý.. takže není důvod si nepopovídat… po chvíli se vydáme dovnitř, kde k našemu překvapení sedí úplně zelený Simon… je mu strašně zle… děláme mu čaj, a vyptáváme se, co se stalo.. opravdu včera došel až na tuhle stranu, stanoval v lese… akorát to tak strašně přepálil, že mu zkolabovalo tělo.. zůstává zde v chatě, a doufá, že se dá do zítřka do pořádku… je nám ho strašně líto.. škoda, že se nám snažil zuby nehty utéct… uvaříme si oběd, kecáme… sledujem u vedlejšího stolku skupinku němců, kteří jdou tak napůl nalehko, jeden má dokonce stejný batoh jako já… nicméně se nám dost straní, evidentně se s námi nechtějí bavit… nevadí.. jdou na sever… mohli bychom jim dát nějaké tipy, ale vnucovat se nebudeme…