Po snídani se zbalíme a jdeme na nástupní molo, kde vyčkáme na loďku. Necháme se převézt, společně s jedním postarším němcem, u něj zaregistrujeme značnou nejistotu při pohybování se po nohou… není nám tedy úplně jasné, jak chce zdolat Cestu Králů, máme pocit, že zvládne tak 5Km za den… nemáme blízko k tomu, mu nabídnout, že ho na chvilku vezmem na záda… pak si všimneme jeho batohu a okamžitě nás naše bláhové myšlenky přejdou. Na druhém břehu se pozdravíme se švédskými hikery, sympatičtí vousáči našeho věku. Vyrážíme po značkách a víme, že nás čeká menší stoupání. Vydupem si to, takhle po ránu, bez pauzy, není to tak strašné… zanedlouho jsme opět nad úrovní stromů, a otevírají se nám úžasné výhledy. Je to čím dál lepší… co chvilku zastavujeme a kocháme se.. začínám rozumět tomu, proč tahle cesta trvá švédům téměř měsíc… pořád je totiž na co koukat… My jsme limitováni letem z Hemavanu, takže víme poměrně přesně, kam minimálně musíme každý den dorazit a vzhledem k tomu, že jdeme “na lehko”, tak jsme podstatně rychlejší než většina ostatních. Zatím se nám nestalo, že by někdo předběhl nás, povětšinou je to naopak..

Co chvíli se obracíme opačným směrem, abychom si dosyta vychutnali výhled na vyšší hory, které jsou za námi. Přibližně po čtyřech hodinách se zastavíme na krátkou pauzu, sušíme stan a doufáme, že máme správné informace o odjezdu autobusu… pauzu si dáváme před posledním klesáním do Vakkotavare, potkáváme tu vcelku dost lidí, co se právě vysápali nahoru, někteří jen do půl těla…. a v podstatě z výrazu všech nám je jasné, že to bude dost prudké… naštěstí pro nás, směrem dolů. O kousek vedle se dva švédi chystají vařit oběd, a my začínáme chápat, proč mají tak obří batohy… pánové si totiž vybalili skoro plnohodnotnou kuchyňskou výbavu… pánvička, konvička na vodu, kastrůlky, atd… Po chvilce sbalíme stan a vyrážíme směrem dolů. Po levé ruce nám zurčí říčka, občas s krásným vodopádkem, občas s pohádkovými tůňkami… přibližně po půl hodině to máme za sebou, objednáváme si pivo, ujišťujeme se, že autobus opravdu jede v půl třetí a relaxujeme na terase s ostatními hikery, kteří tu čekají. Po chvilce si všimnu, že tu sedí i ten chlapík z rána, co pádloval na té pramičce… na první pohled trošku nesympatický, ale pomalu určitě nejde.

Zanedlouho přijede autobus, nasedáme. Podle mapy to je pár kilometrů - cca 20, ale autobus má jet hodinu a půl… není mi úplně jasné, proč, ale neřeším to. V momentě, kdy se rozjedem, tak usínám… jsem z toho z počátku trošku zaskočený, ale rád se tomu poddám. Kajman třídí fotky, řeší asi i něco pracovního, jsme totiž i na signálu. Po chvilce se probudím a zjišťuju, že autobus po půl hodince zastavil u chaty s restaurací, kde je vyhlášena pauza 45 min, konečně chápu, proč ta cesta má trvat tak dlouho. Vyrážím na kafe, kochám se krásným výhledem na řeku, která teče hned pod parkovištěm a užívám si sluníčka. Podle předpovědi bychom totiž slunko následujících pár dnů neměli vůbec vidět… v duchu si samozřejmě doufám, že se předpověď určitě plete..