den 4.
25.8.2019
Saltaluokta - Sitojaure - Aktse
33,5 Km / 8h11m / el.g. 895m / el.l. 712m
Ráno se probudíme do zatažené oblohy, zima není - nemrzne, ale na krátké tričko to teda taky není… utíkáme na snídani, celí natěšení. Je to grandiózní snídaně šampionů, pravý švédský stůl… a to pečivo.. strašně se nacpeme… jak malí kluci, úsměv máme od ucha k uchu.. zabalíme stan a batůžky a směle vyrážíme směrem vzhůru. Při stoupání nám dochází, jak strašně moc jsme se nacpali… máme těžká břicha i nohy… nicméně i tak předcházíme několik skupinek hikerů, kteří vyrazili před námi. Je znát, že naše lehké batohy a chlapecká touha nezastavovat do kopce, ostatní až zaráží… po chvilce nandáme pláštěnky na batohy, začíná totiž tak trošku mžít.. přibližně po hodině a kousek dorazíme do sheltru, který je úplně plný lidí, doslova pět… poznávám dva mladé kluky, odhaduji je tak na 20 let, které jsem včera viděl na lodi, ti už si vaří oběd… vědí, že před námi je dlouhý úsek, kde se nebude kde skrýt před větrem, a k tomu začalo pršet… naprosto jim rozumím, my jsme však stále tak nacpaní, že na jídlo nemáme ani pomyšlení… teda, asi bych měl mluvit za sebe, Kajman neustále užírá oříškovou směs a různé tyčinky… někdy mám pocit, že je bezzedný :)
Obléknem si nepromokavé kalhoty a bundy a vyrážíme dál, nechce se nám tu mačkat, a ani k tomu nemáme důvod. Vzhledem ke včerejšímu výkonu máme chuť skoro běžet, ano, tempo jsme dnes dost nastřelili… myslím, že nikdo nemá šanci nás předběhnout… rozpršelo se trošku víc, výhledy nejsou nic moc, občas se nám něco ukáže nalevo či napravo, a tak si převážně domýšlíme jak to tu asi vypadá… probíráme různé blbosti ohledně PCT, CDT, ultralight cestovaní… stává se to teď dost trendy a nás to samozřejmě neminulo, poddáváme se tomu.. cesta dlouhá, a tak řešíme úplně vše co nás napadne.
Cestou potkáváme jednu dámu, ve věku mojí maminky, která má na zádech obří baťoh, odhadem 70 litrů / 26 Kg. Nechápeme, vůbec, jak to může unést, s úsměvem nás však pozdraví a pouští nás před sebe.. šlapeme dál, náhorní planina je stále stejně tajemná. Po pravé straně míjíme řeku, která je už dost pod námi, občas zahlédneme stádo sobů, aby nám připomněli, v jaké krajině jsme. Po nějaké chvíli se mlha rozestoupí a my vidíme o trošku více… a v dálce zahlédnu někoho v kraťasech a krátkém tričku… bez batohu… nevěřícně zírám, je to běžec… věk něco mezi 60ti a 70ti lety. Kouknu na hodinky, odhaduju, že máme před sebou ještě minimálně 10Km k nejbližší chatě… slušný! Pán nás nadšeně zdraví, zmiňuje, že je ubytovaný v Sitojaure, že si dneska měl chuť zaběhat.. už to prý za chvilku otočí, a že se uvidíme večer… oba dva mu přejeme krásný běh, protože tohle se opravdu jen tak nevidí. A taky jak říkal, za chvíli nás předbíhá a mizí nám v mlze. Ano, pro dnešek jsem se spletl, myslel jsem si, že nás nikdo nepředběhne, doslova.. myslel jsem však hikery, ne poblázněné bežce… :)
Zanedlouho klesáme zpět do březových lesů, je nám jasné, že se blížíme k chatě, kde bychom si chtěli dát oběd, vzít loď a pokračovat. Nevíme, v kolik přesně loď jezdí, a doufáme, že nám to všechno pěkně klapne. Nohy máme už trošku uťapkané, především však úplně mokré. Naštěstí máme oba merinové ponožky, které prokazují neuvěřitelné vlastnosti, opravdu hřejí, i když jsou mokré…
Cesta březovým lesem nám přijde nekonečná, šíleně se těšíme na teplo v chatě, suché nohy a dobrý oběd… dorazíme však k molu, kde se nás ujme jakýsi pán, který nás zaskočí tím, že má velice špatnou angličtinu - na místní poměry velmi nevídané. Snažíme se z něj dostat nějaké informace, jediné co se nám však podaří, že máme pár minut počkat, za chvilku přijede… nevíme úplně kdo, či co, každopádně čekáme. Jsme trošku zaskočení, že tu není žádná STF chata, jen nějaká soukromá, takže se ani před tím deštěm nemůžeme úplně schovat… za chvilku opravdu přijede motorový člun, ze kterého vyskáče asi osum holek s bágly a chlapík s perfektní angličtinou. Ujistí nás, že nás sveze na druhou stranu, kolik nás to bude stát a že je na druhé straně shelter, kde se můžeme před deštěm schovat. Pádlovat prý nemůžeme, protože čluny mají rozbitá pádla. Upřímně, ani se nám pádlovat v tomhle nečase nechce, k tomu představa, že to je vcelku štreka… rádi se necháme převézt. Další převoz bude prý až večer po páté, teď je přibližně půl jedné… máme my to ale štěstí!
Cesta člunem je skvělá! jedem sami dva, tak nám chlapík vysvětlí, že můžeme s člunem “letět”, a taky že jo! řveme radostí, tohle jsme ještě nezažili, je to pecka! Po chvilce si všimneme spousty náhodných bójek před námi, ale během pár okamžiků poznáme, že je to dost přesně vyznačená cesta, kterou s náma krosí takovou rychlostí, že vůbec nechápeme, jak to může vybrat! je to prostě dokonalý zážitek! Kajmi to točí, já ho držím, aby nevypadl z lodi, protože co chvíli letíme bokem po hladině, pak zase druhým… wow… chlapík nám pak vypráví, že byl kdysi s maminkou v Praze, a jak ji okradli nějací šupáci, když jí pomáhali s nákupem jízdenek na MHD… dost nás to mrzí, že má na Prahu primárně takhle špatné vzpomínky… snažíme se ho přesvědčit, že je to dnes již o trošku lepší, ale sami tomu vlastně moc nevříme.. loučíme se a my spěcháme do sheltru, schovat se před větrem a deštěm, dát si oběd a trošku si oddechnout. Máme v nohách dvacet kilometrů za čtyři hodiny chůze, což nás samotné dost překvapí… a víme, že nemusíme tolik spěchat… obědová siesta tedy začíná.
Venku stále poprchává, my si uvaříme polévku a k ní přikusujeme nasušené zásoby.. po chvíli se k nám přidá postarší němec a blonďatá němka. Snaží se dovolat na druhou stranu, aby tu nemuseli čekat několik hodin na člun, ale vzhledem k tomu, že signál tu není, tak se jim to nedaří… okrajově si popovídáme a my se už balíme, abychom vyrazili dál. Paní nám ještě věnuje tabulku čokolády, aby se nám prý lépe šlo, poděkujeme a rozloučíme se.
Déšť už téměř ustal, což je příjemné… nějakou chvíli jdeme lesem, po lávkách, je tu hodně vody, nicméně za nedlouho začínáme stoupat a co nevidět se dostáváme nad úroveň stromů. Potkáme menší stádo sobů, kteří jsou překvapivě blízko a nemají z nás vůbec strach. Stoupání nabírá na intenzitě, trošku funíme, ale máme radost, že už neprší. Před námi je poslední stoupání, než se dostaneme na náhorní plošinu, kterou potřebujeme přejít. Těšíme se, že konečně jdeme, byť jen pár metrů i po sněhu! Na vrchu se ohlížíme a užíváme si výhledy do krajiny… je to stále skvělé.
Náhorní plošina se zdá lehce nekonečná, na to jsme tu už trošku zvyklí, vůbec nám to však nevadí. Po pár kilometrech potkáváme ceduli, kde upozorňují, že tady je to místo, odkud si lze zavolat loď, je to poslední místo se signálem. Ti dva němci si té cedule asi nevšimli… po krátké pauzičce vyrážíme dál. Na horizontu si všimneme, že už na nás vystrkuje špičky park Sarek. Prý to jsou nejdivočejší hory v celém Švédsku, bez značených cest a jakýchkoliv chat. Prý tam je jen pár shelterů. Shodujem se, že na takové hory ještě nejsme ready, ale dost nás to láká… :)
Po pár hodinách začínáme lehce klesat, před námi je jezero, u kterého dnes budeme spát, čeká nás dost ostré klesání. Než však začneme sestupovat užíváme si nádherných výhledů před námi, se zapadajícím sluncem mezi mraky, je to nepopsatelně uchvacující. Fotíme si to asi půl hodiny, opravdu to stojí za to. Cestou potkáme odbočku na Skierfe, netrkne nás to! ale vůbec.. snad proto, že už se těšíme do sauny… pokračujeme směrem dolů, cesta je pro změnu hodně kamenitá a kluzká, tak jdeme velmi opatrně. Za nedlouho dorážíme do chaty Aktse. První co, paní nás zaskočí reakcí na to, že jsme češi. Už zase češi ?? na nás… jsme trošku zaskočení, vysvětlí nám, že tu včera byla velká skupinka (asi deseti) čechů, kteří tu zablokovali pramičky na celé odpoledne… zajímavé.
Kupujeme pivo, ubytko a užíváme si, že pro dnešek máme odšlapáno. Nakonec nás už přeci jen dost bolí chodidla… víme však, že sauna to spraví. Všimneme si, že tu spí i ten podivín, co nás předevčírem po ránu zaskočil otázkou, zda může pádlovat… je nám jasné, že jde stejně rychle jako my, akorát má asi třikrát těžší batožinu… respekt!
Ubytujeme se, dáme si sušit věci, povečeříme a utíkáme do sauny. V sauně je poměrně hodně lidí, nejsou však nijak zvlášť hovorní. Nevadí, my máme pořád o čem mluvit. Najednou se Kajmiho zeptá šlachovitý němec u okna, zda mu může popsat co vidí z okna, a zda je vidět Sarek, protože s sebou v sauně nemá brýle. Kajmi mu však odpoví, že nemůže… protože ani on nemá brýle… tím se všichni trošku uvolní, zasmějou a začínají se pomalu bavit. Když v tom dorazí starší pán, který má plnovous jak krakonoš, akorát je dost malinkej a hubenej. Zaujme nás, že si s sebou přinese velkou láhev vody. Velice chytré, že nás to nenapadlo samotné.. když někdo vejde, poprosím ho aby polil kamna vodou, ze znám takové pravidlo od finů, když přijdu, naleju tři dávky vody na oplátku za ten studený vzduch, který jsem s sebou vpustil dovnitř, a že nesmím odejít první, protože jsem přišel poslední.. na to reaguje pohublý krakonoš, že to tak je, protože on je fin. Jen prý je otázkou cti, kdo z té sauny odejde první. A hned pokračuje, pojďme se představit, ať si můžeme víc povídat, začneme z leva, představte se, řekni odkud jsi a co děláš.. :) skoro jak na nějakém seznamovacím zájezdu, roztomilé..
Po sauně si dáme poslední pivo a ukládame se k spánku, zítra nás čeká dlouhý den.